Domov

Jedeme z Děčína, v prostoru pro cyklisty. Naproti nám sedí postarší muž se zraněnýma nohama a elektrokolem. Do háku jej zavěšuje až na několikátý pokus – kolo je těžké -, a do telefonu si plete pražská nádraží. Vadí mi, že špatně vidíme ven, do krajiny.

Celý příspěvek

Reklamy

Syrový konec

Podepsala jsem. Byl pátek a trochu pršelo. Jaro bylo ve vzduchu cítit méně než ve čtvrtek; kapky vody byly na větvičkách keřů, které lemují cestu do kampusu, navlečeny jako korálky. Stříbřitě lesklé. Na studijním oddělení mi chyběl kyslík. Nikdo neotevřel okno, a ve vzduchu bylo nepříjemně palčivě cítit zoufalství těch, kteří tam byli naposledy (anebo poprvé).

Celý příspěvek

Zavři oči

Je úterý. Pozdní dopoledne a světlo za okny je nezvykle ostré. Jsem sama v našem novém bytě. Posedávám na starém peřiňáči – jednu nohu pod sebou a druhou nehybně spuštěnou kolmo k zemi. Ruce mám v klíně, kůži na nich zhrublou od práce, a na čele cítím neposlušné prameny vlasů. Přesně ty, které mi vždycky dáváš za ucho.

Celý příspěvek