Domov

Jedeme z Děčína, v prostoru pro cyklisty. Naproti nám sedí postarší muž se zraněnýma nohama a elektrokolem. Do háku jej zavěšuje až na několikátý pokus – kolo je těžké -, a do telefonu si plete pražská nádraží. Vadí mi, že špatně vidíme ven, do krajiny.

Celý příspěvek

Reklamy

Křeslo pro hosta: Budeš mi chybět

Všechno jednou skončí. Někdy jsem za to ráda, jindy doufám, že nastane výjimka a některé věci se nikdy nezmění. Poprvé jsem vstoupila do žluté budovy ještě v maturitním ročníku. Tehdy jsem už věděla, že se chci hlásit právě a jedině sem, a také jsem se strašně bála, jestli budu schopná tu školu vystudovat. Vzala jsem za kliku dveří a vešla. Vzápětí se mi tělem rozlil pocit, jako bych právě dorazila domů. Dojalo mě to téměř k slzám. Jako doma jsem se ve žluté budově cítila celých pět let. S láskou na ně budu vzpomínat. Bude mi chybět…

Celý příspěvek