Zítra se neuvidíme

Vlastně ani nebylo tak pozdě. Ale byla tma. Hluboce jsem zakláněla hlavu a mezi prstíky větví vysokých dubů, co se snažily uchopit večerní nebe – nebo se alespoň dotknout -, jsem se pokoušela rozeznat souhvězdí.
Vyplašilo mne však náhlé ticho, a já se opět začala hlouběji koncentrovat na probíhající rozhovor. Za opuštěnou lavičkou, na níž jsme seděli, vede železniční trať, která se v tom místě stáčí do táhlého oblouku.
Když se ozvalo zaskřípění kolejí, byly v něm slyšet jiskry, oslnil mne kužel světla. Ten se však, během následujících sekund, přetransformoval v řadu žlutých čtverečků. Jako by právě vyjel z komiksového okénka Aloise Nebela. Mezi lavičkou a vlakem bylo několik desítek, možná dvě stovky, metrů. A přesto byl nepopsatelně daleko.

Celý příspěvek