Srpny

Seděla jsem ve tmě na staré plastové židli. Za zábradlím balkonu se odehrávalo panorama neonů města, a nad hlavou – kdesi nad oblačností a odrážejícím se světlem – mi padaly, nespatřené, Perseidy. Srpen 2015.

Celý příspěvek

Reklamy

Zánik

Je neděle večer. Venku se rozplývají červánky, a já sedím uprostřed zahrady. Den byl parný, ale ze zahrady je cítit vlhkost. Nad hlavou mi pomalu dozrávají meruňky. (Pomaleji než u sousedů.) A já hádám, o jaký úhel je posunuta ta kondenzační čára, co právě přibyla na obloze, oproti té první. Myslím, že to bude zhruba 110 stupňů.

Celý příspěvek

Zítra se neuvidíme

Vlastně ani nebylo tak pozdě. Ale byla tma. Hluboce jsem zakláněla hlavu a mezi prstíky větví vysokých dubů, co se snažily uchopit večerní nebe – nebo se alespoň dotknout -, jsem se pokoušela rozeznat souhvězdí.
Vyplašilo mne však náhlé ticho, a já se opět začala hlouběji koncentrovat na probíhající rozhovor. Za opuštěnou lavičkou, na níž jsme seděli, vede železniční trať, která se v tom místě stáčí do táhlého oblouku.
Když se ozvalo zaskřípění kolejí, byly v něm slyšet jiskry, oslnil mne kužel světla. Ten se však, během následujících sekund, přetransformoval v řadu žlutých čtverečků. Jako by právě vyjel z komiksového okénka Aloise Nebela. Mezi lavičkou a vlakem bylo několik desítek, možná dvě stovky, metrů. A přesto byl nepopsatelně daleko.

Celý příspěvek