Sedm třináct

Je sedm třináct, a náš vlak se – s avizovaným pětiminutovým zpožděním -, pomalu dává do pohybu. Venku už je světlo, vzduch je svěží, a Ty široce zíváš. Zhasínáš světlo v kupé.

Celý příspěvek

Reklamy

Dny štěstí a neštěstí

Je teplý večer, sobota. Většina mých vrstevníků se právě přesouvá z baru do baru: ve městě jemně hučí, a cinkající tramvaje si svítí na cestu. Já sedím v tiché chodbě, jejíž šeď rozbíjí jen reklama na mozkovou mrtvici; obrazy se míhají nad hlavou bělovlasé paní, kterou usazuje dvojice mužů v reflexním oděvu. V klíně mám Tvoji košili: hladím jemnou látku, na ruce mám Tvé hodinky, co pípají vždycky v celou – víš, jak na sebe vždycky tajně pomrkáváme, když jsme zrovna někde ve společnosti -, a dívám se pod nohy na ošoupané linoleum, do kterého se podél židlí zažraly stopy nejedněch nervózních bot.

Celý příspěvek

Jarní lži

Přede mnou se rozevíraly automatické dveře, a za mnou postarší muž, na korbě úklidového vozíku, křižoval mozaiku dlažby; rýsoval do ní mokré pruhy, ve kterých se – snad na několik chvil – zrcadlily moje stopy. Vykročila jsem. Mezi fakultami vířily poryvy větru. Nenápadné, ale chladné. V dálce naproti sobě jsem rozeznala známou postavu – tušila jsem, že ji potkám, a přesto to byla náhoda. Obešla jsem ji táhlým obloukem, protože s ní neumím mluvit. Někdy je i to ahoj zbytečně trapné.

Celý příspěvek