Etudy

Jeden z důvodů, proč se tolik těším na vlastní dům, je fakt, že bude lemován rozlehlým pozemkem, a naši sousedi tak nebudou za zdí, nýbrž za zdí, zahradou a plotem, a já – pravděpodobně – neuslyším, co slyšet nechci.

Nebydlíme ani v paneláku, ani ve vile. Z dětství si pamatuji, že se podobnému formátu říkávalo „bytovka“ – byly to kvádry delší než širší, ve kterých bylo jen pár bytů. A tak bydlíme i my s Klukem. Byty by člověk spočítal na prstech rukou. Každý byt má navíc balkon, a celý dům je lemovám zatravněnou plochou s udržovanými stromy a keři. My bydlíme v prvním patře, což má dvě zásadní výhody – nemusím se psem denně zdolávat tolik schodů (což ve svém věku již ocení i on), a navíc mohu sušit prádlo nezávisle na počasí – i v dešti -, protože nad naším balkonem jsou další dva, a jsme tak částečně (přibližně do poloviny hloubky balkonu) chráněni před povětrnostními vlivy.

Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna s námi budou mít sousedi problém. Žijeme vcelku běžným, klidným životem. Ráno odcházíme do práce, ze které se vracíme až později odpoledne. Jednou za čas si někam vyrazíme, ale většinu večerů všedních dní trávíme společně doma. Doma nám vládne pohodová atmosféra; rádi se sem vracíme. Nemáme televizi, takže si hodně povídáme, hrajeme hry nebo posloucháme hudbu. Dveře zavíráme klikou (!), netrousíme nepořádek (boty skladujeme v botníku), nehádáme se. Psovi, přestože není zlý, ve společných prostorách důsledně nasazuji náhubek, aby pro cizí lidi (a zvláště malé děti, které si s ním koukají z očí do očí) nebyl důvodem k obavám. V době, kdy nejsme doma, dělá společnost mým prarodičům, kteří bydlí nedaleko v rodinném domku. Jeden by si myslel, že jsme pro sousedy téměř neviditelní.

Náš byt je v čele, a tak jsme z obou krajních stran obklopeni sousedy. Vlevo bydlí Čtyři tanky (bez psa), vpravo mladý pár s miminkem. Nad námi bydlí starší paní Záclonová a Zádveřní (výhodné balení 2v1), která mne (nedělám si iluze o tom, že bych byla jediná) pravidelně pozoruje nejen oknem, když venčím psa, ale i na balkoně, pečlivým nakláněním se přes vlastní zábradlí.

Když jsme v průběhu zimy a jara do bytu stěhovali nábytek, všimla jsem si – díky křeslu, které jsem do schodů – v měkkém kartonu, o němž již vím, že 32 kg neudrží – táhla se svým otcem, kolik předmětů lidé nechávají ve společném (!) prostoru mezi domovními dveřmi a schody (rozloha tohoto prostoru je cca 2×1.5 m). Pravidelně tady máme: dva kočárky (celé, nejen podvozky), boby, dvě koloběžky (jedna se minulý týden přesunula k popelnicím, abych někomu nekřivdila), skateboard, závodní kolo (myslím, že taková se používají na triatlon nebo časovku a vím, že patří jednomu z Tanků). Na zemi pod schránkami se hromadí nechtěné letáky.  Podotýkám, že ke každému bytu náleží sklep. Polovina těchto vcelku náhodně uskupených objektů je rozložena okolo vypínače, což z večerních návratů mnohdy udělá baletní představení.

Ti odvážnější, kteří dokáží odolat všem nástrahám, rozsvítit světlo, dostat se až na schody a vystoupat do prvního patra, mohou začít přemýšlet, jak odemknout dveře do svého bytu.

Čtyři tanky si vedle našich zárubní nainstalovaly dvě dětské dřevěné židle, tři rohožky a v průměru deset párů bot (ano, já počítám cizí boty). V méně šťastných dnech je část bot rovněž před naší rohožkou (případně částečně na ní), což se děje zejména v případě indispozice některého souseda z vyšších pater, jenž nezvládne svůj výstup a zakopne. To si pak pan Tank za našimi dveřmi hlasitě stěžuje (tak, abychom to slyšeli až v obývacím pokoji), že nám jejich boty překáží a tak jsme jim je my rozkopali po chodbičce. (Já bych se z principu ničeho, co má na sobě otisk cizího chodidla lemovaný špínou, nedotkla.)
Mladý pár z druhé strany je sice zatím bez židliček (bot mají zhruba stejně – zvlášť když jim přijede tchýně), zato nás čas od času obšťastňují pytlem s použitými plenami, které čekají, až bude mít někdo cestu až k popelnicím (cca 90 sekund i se zpáteční cestou). S pánem od sousedů se občas sázíme, kdy na domovních dveřích definitivně upadne klika. Kromě mě a Kluka jsou asi jedinými obyvateli, kteří domovní dveře zavírají korektně, nikoli prásknutím, při kterém se div že nevysype skleněná tabulka.

Kromě toho, že Tanky rády rozsévají věci, si také rády zakřičí, a tak máme to potěšení si v dobách školního roku pravidelně v 7:30 vyslechnout bojový pokřik s názvem „Maríno, tyhle boty si do školy brát nebudeš!“ („To teda budu!“), případně „Gréto, vezmeš si jiný rukavice nebo dostaneš na prdel!“
Z domácích úkolů jsou mým favoritem slovní úlohy, protože si po letech zopakuji vlak jedoucí z místa A a jeho protivníka vyjíždějícího z místa B. (Kde se mají potkat se většinou nedozvím, protože těsně před bodem C se dítě rozpláče.) Když se dětská témata vyčerpají, přijde na přetřes pan manžel. Hádka o to, v kolik se vrátí z kola, se brzy transformuje do boje o nejhorší tchýni. Konec bývá deklarován kouzelnou formulí „Já tohle poslouchat nebudu!“ a dvěma staccaty v podobě prásknutí oběma dveřmi – od bytu i od domu.

Podobný výstup předvádí ráno v šest také muž dvou tváří – náš soused Pavel, kterému s Klukem přezdíváme Trotl (proč, to se dozvíte za moment). Trotl je náš vůbec nejpříjemnější soused – často mi, když jdu se psem, přidržuje dveře, usmívá se a konverzuje. Jakmile je však s manželkou a synem, mění se na psychického teroristu, který na schodech ječí na manželku, že je úplně blbá, a na syna, že je trotl, protože není schopný odejít včas. Občas mu vezme boty, a hází je po něm, aby si zavázal tkaničky cestou ze schodů. Tato rodina bydlí o patro výš a jeden byt vlevo od nás. Když se jim zkazí polévka, vylije ji Trotl z hrnce rovnou na trávník pod balkonem. Někdy se divím, že neletí i ten hrnec… Nebo celý Pavel.

Paní Záclonová a Zádveřní mne naposledy zaskočila v době homeofficu, kdy nám během slunečného odpoledne vytopila obývák. Situace to nebyla dvakrát příjemná – jednak kvůli parketám, a pak taky proto, že trávit část dvanáctihodinové směny vytíráním, by se asi nemělo, a musela jsem kolegům vysvětlovat, proč nepracuji. Jak jsme se dozvěděli později, ochlazovala si balkon (dle mých skromných odhadů a zkušeností z minulosti cca 60 l vody). Jelikož se to nestalo poprvé (jen jsem poprvé měla balkonové dveře otevřené dokořán a prádlo v pračce), řekla jsem si, že akce vyžaduje reakci a volala jsem na ni. Přestože jsem ji nad sebou slyšela, neodpovídala, a tak jsem napsala lísteček, ať se nezlobí, ale že je to pro nás prostě nepříjemné – zvlášť vzhledem k tomu, že tam sušívám prádlo -, a jestli by to množství vody tedy nebylo možné nějakým způsobem omezit.

***

O několik týdnů později se chystám venčit psa. Slyším hluk, a tak situaci na chodbě kontroluji kukátkem, abychom někomu nepřekáželi. Je sobota, osm hodin ráno. Paní Tanková se někam chystá, a přenáší věci z bytu do auta. Paní Záclonová a Zádveřní ji patrně viděla z okna, a tak podniká svou oblíbenou cestu do schránky. (Ano, já vím, o víkendu pošta nechodí.) Načež chytá paní Tankovou za ruku, a vypráví příběh o zlých sousedech, kteří na ni byli příšerně sprostí kvůli troše vody. „Vždyť já tam nemám ani kytky!“

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s