Křeslo pro hosta: 24 hodin

Na co asi myslí ostatní? Střídají se jim myšlenky se stejnou rychlostí, jakou zrovna jedou? I když mně se střídaly asi rychleji, než jsem se pohybovala… Jedu pomalu – vyčerpání si vybírá svou daň…

Co tu vlastně dělám? Proč…?! Já vím, až bude po všem, budu si to užívat. S radostí si zavzpomínám. Mé budoucí já překypuje nadšením. Jenže mé aktuální já prosí své nohy, aby nepřestaly. Držte rytmus, holky, to dáme…
Ještě hodinu? Ne, nesmím se koukat na časomíru.
Vrána mi kdysi říkala o filmu Cashback. Z jejího doporučení jsem si odnesla jen to, že si hlavní postava zakryla hodinky, aby neviděla ubíhání času. Musím se na ten film podívat. Pohled na hodiny časomíry mou psychiku jedině sráží na hluboké dno. Jako by nestačil ten kopec v cílové rovince. Člověk za dalším startem po chvíli nabere rychlost, objeví v sobě špetky zbytkového elánu, poslední zatáčku prosviští (relativně) – a pak vás najednou někdo utne. Téměř neviditelné stoupání vás kompletně zresetuje.
To je hrozný. Pořád začínám nanovo. A ještě hodinu? Možná už míň, ale na časomíru se radši nepodívám. Fakt, že budu ještě 58 minut na trati, když už teď melu z posledního, mi štěstí nepřinese.
Týmový kolega Bruslař se ptá, jestli je všechno v pořádku. „Jo,“ tiše se pokouším o úsměv. Moc dobře vím, že nemůžu přiznat (především sobě samé), jak moc velkou krizí procházím. Strašně mě bolí zadek, chtělo by se mi říct. Na co? Vím to. Ale musím jet. Z mojí noční šichty, která trvá od 2:00 do 3:30, zbývá ještě spousta minut a spousta okruhů. Netuším, jak to mé hýžďové svalstvo přežije.
A už vůbec nemám ponětí, jak to přežije moje duše. Cítím, že mám krizi. Jízda je strašně monotónní. Při chůzi na ulici se mi občas stává, že mi myšlenky odletí jinam. (Projevuje se to tak, že jsem schopná nepoznat vlastní matku, která mi jde naproti.) Přitom mé tělo zapíná jakýsi automat, který kontroluje, abych šla, kam mám, nevrážela do ostatních atp… A teď to zažívám při bruslení. Fascinující. Ale chce se mi spát. Kromě zadku mě vlastně nic nebolí, psychicky jsem na tom mnohem hůř… To zvládneš, Vosičko, přemlouvám se.
Hrají mou píseň. Díky, Bruslaři. Normálně bych plesala radostí, zrychlila na takových 20 km/h a ještě si u toho zpívala. Teď mám „jen“ tichou radost. Pak zvednu hlavu a zjistím, že se mraky na chvíli rozestoupily a jsou vidět hvězdy. Široce se usměju. Kolikrát vidíte při bruslení hvězdy na nebi? Odtrhává mě od nich blížící se zatáčka. Dávej pozor na cestu, Vosičko… Po pár kolech se zase zatáhlo a ještě ke všemu krápe. Jestli do toho všeho začne pršet

Pak najednou zvednu prst, abych Bruslaři ukázala, že pojedu už jen jeden okruh a předám mu štafetový čip. Vysvobození je trochu hořkosladké – jakmile nohy ztratí rytmus, vlije se do nich únava plnými doušky a málem padám. Díkybohu jsem to ustála. Sundávám brusle, chvíli hlídám Bruslaře, podávám mu pití, budím Druhou, aby vystřídala Bruslaře, a jdu spát… Jak pojedu ráno, nemám tušení.

Krátké info: Účastnila jsem se 24hodinového inline maratonu, který začal v sobotu v poledne a končil v neděli v poledne. Patřila jsem do šestičlenného týmu. Jeden z nás bruslil, ostatní odpočívali. Předem jsme si dohodli, kdy a jak dlouho pojedeme. Celkem jsem jela 30+45+90+35+20+15 minut v šesti směnách. První dvě jsem byla nadšená a plná elánu. Během třetí směny jsem měla šílenou krizi, kterou jsem kupodivu přežila. (Mé současné já, tedy tehdy mé budoucí já, je na mou minulou maličkost patřičně pyšné.) Hodinový spánek mi vlil energii do žil a ranní a dopolední směny jsem odjela lépe než noc.

Kde se to v tom těle bere? Před pár hodinama jsem sotva jela… Pořád mě v životě něco překvapuje. Organizátoři hlásí, že teď hrají pro někoho, kdo si o song řekl před dvěma hodinami a oni už ani neví, kdo to byl. Stojím připravená na „střídačce“ a křičím: „Já! Děkuju!“ Než mi kolegyně předá čip, nadšeně tancuji, zpívám si a nemůžu se dočkat, až zase vyjedu.

Dosáhla jsem počtu 129 okruhů, najela jsem 72,24 km během necelých čtyř hodin, tedy průměrnou rychlost jsem měla o maličko vyšší než původně odhadovaných 16 km/h. Chtěla jsem se šetřit, ale báječná atmosféra všech šedesáti účastníků mě strhla (obzvlášť při prvních dvou směnách). Užila jsem si to.

Je po maratonu, sklízíme věci, dívám se na dráhu a nikoho tam nevidím. Nesviští tu kolečka speeďáků ve vláčku. To je divný.

O den později jdu ráno do práce, bolí mě nohy, ale přesto mám pocit, že mi na nich chybí brusle. Strašně se mi chce bruslit. Původně jsem myslela, že brusle nebudu chtít vidět minimálně týden… Nemůžu se dočkat, až si na ně zase stoupnu. Nemůžu se dočkat, až pojedu maraton znova.

 

Vosička

Reklamy

8 komentářů: „Křeslo pro hosta: 24 hodin

  1. Anonymní napsal:

    Ani já jsem hvězdičky neviděla, protože jsem právě spala, i když mi připadalo, že nespím, protože jsem pod hlavou, pod spacákem měla foťák a tak nějak jsem měla pořád v podvědomí prostředí maratonu.

  2. Vosička napsal:

    pro :-) : Šest lidí v týmu, 24 hodin… tak nějak jsem čekala, že pojedu zhruba čtyři hodiny. :)

    pro Jolanu: Díky. :)

  3. Luděk Fajgara napsal:

    … já tedy fakt nevím kdy se zatáhlo. Já jsem viděl hvězdičky zhruba od soboty 21.47 do neděle 12.00 a možná i déle, ale to už bylo mimo mé smyslové vnímání ;-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s