Žižkovská noc

Vzpomínám si, kdy jsem o ní slyšela poprvé: když jsme spolu začínali chodit. Kluk z Meruňkového kraje mi o ní nejen vyprávěl, ale taky mi půjčil Sborník (poslední dva roky bohužel již nevychází), což byl nejen příslib toho, že se uvidíme ještě minimálně jednou, ale taky toho, že za čtyři měsíce na tu Žižkovskou půjdeme spolu. Od té doby jsme nevynechali.

Celý příspěvek

Swans

Vyprávíš mi, co sis přál v pubertě.
Máš hlavu v mém klíně. Hladím tě po vlasech a držím za ruku. Tak, jako vždycky, když někam jedeme.
Jsi trochu netrpělivý, cesta se ti zdá dlouhá a co chvíli se díváš na hodinky. Tak, jako vždycky, když někam jedeme.
„Za chvíli bude 18:18:18! … Teď!“
Směju se tomu: zdá se mi to legrační – dávno jsme se shodli, že 22:22 je Hodina rychlovlaku.
„Přál sis něco?“
„Já už všechno mám.“

Celý příspěvek

Syrový konec

Podepsala jsem. Byl pátek a trochu pršelo. Jaro bylo ve vzduchu cítit méně než ve čtvrtek; kapky vody byly na větvičkách keřů, které lemují cestu do kampusu, navlečeny jako korálky. Stříbřitě lesklé. Na studijním oddělení mi chyběl kyslík. Nikdo neotevřel okno, a ve vzduchu bylo nepříjemně palčivě cítit zoufalství těch, kteří tam byli naposledy (anebo poprvé).

Celý příspěvek

Neporušitelnost

V práci byla od rána tma. Oba průzory ve střeše – náš jediný zdroj denního světla – zapadaly sněhem. Cítím se jako ryba v zamrzlé řece ukrytá pod krustou bílého ledu. Po dlouhé době jsem na klidné směně. Neděje se nic výjimečného. Jsem zapuštěná do bohatě polstrované židle, asi jako kosmonaut ve vesmírné lodi, a mezi studováním materiálů přemýšlím. Nemůžu myslet na nic jiného než na minulost a na budoucnost. Přemýšlím, kam se vytratilo to tady a teď.

Celý příspěvek

Noční

Vracím se za Tebou. V jedné ruce polštář a ve druhé krabičku chlebíčků, které Ti posílá babička. Je hrozná zima, mrznou mi prsty. Ulice jsou plné husté mlhy, a já nevidím dál než pár kroků před sebe. Míjím muže se dvěma malými dětmi – každé má po jedné rachejtli, se kterou svorně mlátí do namrzlých zábradlí, jež spěšně míjejí.

Celý příspěvek

Zavři oči

Je úterý. Pozdní dopoledne a světlo za okny je nezvykle ostré. Jsem sama v našem novém bytě. Posedávám na starém peřiňáči – jednu nohu pod sebou a druhou nehybně spuštěnou kolmo k zemi. Ruce mám v klíně, kůži na nich zhrublou od práce, a na čele cítím neposlušné prameny vlasů. Přesně ty, které mi vždycky dáváš za ucho. Celý příspěvek

Roztříštěný

Táhlými kroky při zemi vířím střapaté tvary listů; rychle ztrácejí barvu, hnijí a já myslím na to ráno, kdy jsem se vykláněla z Tvého okna. Nad západními svahy se – ve zcela nepravděpodobné výšce – míhal ocas papírového draka, a já bych byla bývala nejraději zalezla zpátky do postele a hrála s Tebou třeba pexeso. Určitě bys vyhrál, protože já vždycky prohrávám, a tak bych Ti aspoň vyprávěla o těch legračních jménech, která si prohlížím z oken trolejbusů, a která jsou pro Tebe samozřejmostí. Obchodní centrum Sever, kadeřnictví Efekt, bytový textil Vesna.

Celý příspěvek

Poslední dopis

Stojím na konci nástupiště, daleko od místa, kde zastavují vlaky. Od Zoologické zahrady mne dělí pás vody a clona mléčného oparu. Je mi trochu chladno – oky svetru mne do těla bodá ostrý vítr, který by nebyl tak mrazivý, kdyby ještě před dvěma dny nebylo tropické počasí. Ve vzduchu už je cítit podzim – Ty mne jen o pár hodin později upozorňuješ na to, že už voní listí -, a já myslím na podvečer, kdy jsem si pro Tebe takhle jela poprvé. Tehdy byl ale prosinec, byla jsem lehce nervózní, a do tmy za třetím nástupištěm zářil Trojský most.

Celý příspěvek

Dny štěstí a neštěstí

Je teplý večer, sobota. Většina mých vrstevníků se právě přesouvá z baru do baru: ve městě jemně hučí, a cinkající tramvaje si svítí na cestu. Já sedím v tiché chodbě, jejíž šeď rozbíjí jen reklama na mozkovou mrtvici; obrazy se míhají nad hlavou bělovlasé paní, kterou usazuje dvojice mužů v reflexním oděvu. V klíně mám Tvoji košili: hladím jemnou látku, na ruce mám Tvé hodinky, co pípají vždycky v celou – víš, jak na sebe vždycky tajně pomrkáváme, když jsme zrovna někde ve společnosti -, a dívám se pod nohy na ošoupané linoleum, do kterého se podél židlí zažraly stopy nejedněch nervózních bot.

Celý příspěvek